Režisér Jiří Strach má tajemno rád, jak lze soudit z výčtu počinů s mysteriózní tematikou a diváci zase milují způsob, jakým jim ho filmový mág předkládá. Podepsaný je pod filmem Santiniho jazyk, minisériemi Ďáblova lest a Ztracená brána či třemi sériemi Labyrintu. Nyní je tu další „Strachovina“ - krimi seriál Lovec.

Máte nějakou svou definici žánru mysteriózní krimi?

Pohádka pro dospělé. Má to stejné zákonitosti. Přece víme, že žádní démoni, které my v Lovci vraždíme a chceme od nich zachránit svět, se tímhle způsobem neprojevují. Podobně jako nějaký hejkal nebo drak v pohádce. Děláme pohádku pro dospělé, která je postavená na tom, že se lidé mají bát. Když jsem natočil Labyrint a další, bavilo mě číst diskuse na webu a sociálních sítích ČT. Diváci se jednak hádali, kdo je vrah a jak to vlastně celé je, ale nejvíc mě bavilo, když tam ženy psaly: „Jsem sama doma, manžel je na noční a musela jsem nechat svítit v chodbě, abych vůbec usnula.“ Když to takhle funguje, je to pro mě jako pro režiséra největší zážitek a zadostiučinění. A dobré mysteriózní krimi musí mít ještě jednu věc. My tvůrci musíme naznačit, že máme nadhled a víme, že to je pohádka pro dospělé. Kdybychom ten nadhled neměli, vznikne normální béčko. Nadhled je klíčový a vzniká humorem.

Pozná to divák?

Měl by to poznat. Sem tam podsuneme nějaký vtip, kterým to obrátíme naruby, ale pořád jsme v žánru. V Lovci si hrajeme s tématem tajného církevního řádu, který má po staletí za úkol vymítat démony posvěcenou dýkou. Není to ten klasický církevní exorcismus. Máme tam scény z Vatikánu s vysokými preláty, kteří o všem rozhodují. To má mysteriózní pohádkový přesah. Tohle je potřeba vnímat.

Takže další úspěšné mystery?

Věřím, že to lidi bude bavit, ale u tohohle žánru je to vždycky velká neznámá. Buď s tebou ti diváci jdou a uvěří tomu, anebo tu celou stylizaci uděláš tak, že se do toho nezakousnou jak do čerstvého chleba. Opět se to dá srovnat s pohádkou. Proč nejsou všechny pohádky geniální? Proč jen některé? Proč některé vypínáme a říkáme, že nás nebaví? S pohádkou pro dospělé je to podobné. Teď nevím, jestli ti diváci se mnou půjdou, s Labyrintem šli, se Ztracenou bránou šli. Doufám, že to správně trefíme a že i Lovec bude lidi bavit.

Lovec má osm příběhů, osm dílů.

Ale má to jeden celistvý oblouk s těmi hlavními figurami, s Pavlem Křížem a Janou Kolesárovou, který má velký vývoj. Není to detektivka, jako když koukáme na jednotlivé případy Columba. Tady to má seriálovou linku, kdy se Alice Černá v podání Jany Kolesárové stává jednou z těch lovců, exorcistů používajících posvěcenou dýku na zabíjení démonů. Má to velký vývoj, který nemůžu prozradit.

Neprozradíte, jestli to končí dobře jako pohádka?

To je ten rozdíl, tady se ty žánry rozchází. Pohádka musí mít jasný konec, dobro zvítězí nad zlem. Děti to tak potřebují. Mystery, aby zůstalo mystery, musí zůstat do jisté míry nevysvětlitelné. Nemůžeš vysvětlit mystery. Jak racionálně vysvětlíme démony? To nejde. To znamená, že je vezmeš do hry, ale v tom konci je musíš nechat divákovi neporazitelné a do jisté míry nevysvětlené. To mystery musí pokračovat, jinak by to nebylo mystery.

Když jste zmínil zabíjení, dýku. Zabíjíte pro to, abyste v seriálu zvítězil nad zlem?

Tím porážíš zlo. Spousta lidí to bude vnímat amorálním způsobem, ale definice téhle hry je o tom, že to zlo nemůžeš porazit jiným způsobem než tímto. To znamená, podobně jako princ zabije draka a bodne ho mečem a stíná mu všechny hlavy, protože není jiný způsob, jak draka porazit. Stejně tak se my v Lovci snažíme ty draky-démony porazit podobně brutálním způsobem, fyzicky je zlikvidovat. Není to vražda, je to zabití démona. To, že je ten démon nastěhovaný v lidech, kteří za to nemohou, to je jiný příběh.

Zmínil jste Janu Kolesárovou, Pavla Kříže. Jsou spolu před kamerou ve vašem Lovci poprvé?

Nevím, jestli spolu hrají poprvé. Ale že by měli takhle silné party a byli spolu v hlavní roli osmidílného seriálu, to si myslím, že ještě nebylo.

Jak spolu fungují?

Pavla Kříže znám dlouho a dozrál do úžasného věku. Chlapi umí stárnout do charismatu. Kdy se na něj udělá záběr, on se jen podívá a je tam všechno. Podobně jako to měl Rudolf Hrušínský. S Pavlem spolu točíme léta menší i větší role, ale nikdy jsem mu nedal hlavní roli, protože všechno hrál Ivan Trojan nebo Jiří Dvořák. Teď se naskytla možnost u Lovce a řekl jsem si, že to je přesně ono. Do toho Jana Kolesárová, s tou jsme se také dlouhou dobu obcházeli. Je to krásná žena a skvělá herečka, ale celé roky dostáváš do ruky scénáře, kde tu roli prostě nemá, no tak jí to nemůžeš dát. Tady to vyšlo. Skvělé je, že Jana léta žije v Los Angeles a Pavel emigroval ještě před revolucí a žije v Kanadě a oba jsou tím zámořským světem načichlí. Jednak tam pracují, točí tam filmy a k tomu žijí v tom prostředí, koukají na televizi, vidí, jak tam herci hrají. Oni mi sem přinesli zámořský styl herectví a jsou skvělí.

Jaké je být v tom ponořený, mezi démony, zlem a dobrem?

Úplně v pohodě tím, že víš, že je to hra, je to jen jako. Není to třeba jako film Operace Silver A, kde točíš reálný osud lidí, kteří byli živí a pak je nacisti popravili. To se točí mnohem hůř, protože víš, že to je pravda. Noříš se do osudů lidí, kteří byli skuteční, to neobejdeš.

Proč se do toho tajemna a boje s démony stále pouštíte?

Možná to vnímám jako takovou „Strachovinu“. Tak tomu lidé říkají, už jsem to četl v diskusích. To mi přijde hezké. Baví mě to dělat, protože se člověk dostane na spousty míst a do spousty prostředí, protože tohle nenatočíš na chodbě v paneláku.

Na která zajímavá místa jste se se štábem dostali?

V Lovci se s námi diváci dostanou do klášterů a na místa, kam se běžně nepodíváte. Kladruby jsou úžasné, Chotěšov byl přenádherný. Na Slovensku kousek od Trnavy byla krásná lokace, klášter svaté Kateřiny. To jsou fantastická místa, kde ty obrázky do kamery padají skoro samy.

Proč by se diváci měli dívat na Lovce?

Protože je to zase tak trochu jiná „Strachovina“! Kdo má rád tohle tajemno a kdo má rád mystery a komu se líbil Labyrint nebo Ztracená brána, tak ať Lovci dá šanci.